DIGITALIZACE BLÍZKÉ BUDOUCNOSTI

Digitalizace naší budoucnosti povede k významným změnám na pracovních trzích, a to nejen v jednotlivých sektorech ale i v pracovních strukturách. Tyto změny si vyžádají, aby zaměstnanci byli kreativní a přizpůsobiví. Nárůst využívání nových technologií klade vyšší důraz na samotné pracovníky a jejich pracovní výkony a dovednosti. Predikovat, jaká pracovní místa vzniknou, je však velmi komplexní úkol, jelikož v úvahu je třeba brát proměnné s vysokým stupněm nejistot jako jsou: recese, fluktuace měny, objevy, inovace, pandemie a jiné.

DIGITALIZACE vs. ZAMĚSTNANOST

Zavádění automatizace se dotýká nejenom výroby, ale i služeb. Více než 50 % činností se postupně přetransformuje vlivem inovací do automazitzovanější formy. Tato změna však nemusí jednoznačně vyvolat pouze negativní efekt ve vztahu k trhu práce, protože změna celospolečenských potřeb přispívá k dynamizaci zániku některých dnešních pracovních pozic, ale na druhé straně podporuje vznik těch nových.

Negativním dopadem na rekvalifikaci, tj. reálně predikovatelnou propastí na trhu práce se zřejmě stane potencionální nezájem ze strany lidí o nový trh práce, což povede k významnější polarizaci lidské společnosti.

Změny také zasáhnou i sektor služeb. Digitalizace a automatizace budou postupně pronikat ještě výrazněji do bankovnictví, financí, všeobecné administrativní a také do maloobchodu, který bude tvořit tak i dnes významnou část produktivní společnosti, generující příjmy do státních pokladen prostřednictvím daní. Nárůst online prodeje služeb bude více orientován na uspokojování potřeb pro koncové zákazníky, což vyvolá predikovaný nárůst poptávky po nových pracovních místech v sektoru služeb jako mezičlánku.

Zda nás v budoucnosti nahradí vyspělé technologie není otázkou: Zda ale kdy? Vždy je však třeba brát v úvahu, že automatizace a robotizace přinášejí s sebou i vyšší míru a potřebu jejich údržby a kontroly, což bude vyžadovat stálou přítomnost právě lidského faktoru. Návrat do minulosti již není možný, ale progres společnosti může být v mnoha věcech pro nás prospěšnější. Na jedné straně bude docházet k zefektivnění pracovní doby a zároveň budeme zbývající čas moci ve vyšší míře věnovat ke zvyšování vzdělanostní úrovně. Neboť jen pracovitým a vzdělaným jednotlivcům bude patřit budoucnost světa.

DIGITALIZACE vs. VZDĚLÁVÁNÍ

Vzdělávání můžeme definovat jako proces uvědomělého a aktivního získávání, předávání, zprostředkování a utváření soustavy vědomostí a/nebo dovedností člověka. Neodmyslitelnou součástí vzdělávání je vedle studentů i aktivní přítomnost lektora nebo učitele.

Lavice a židle vyrobené ze dřeva nebo plastu, tabule a místnosti plné sedmi až x-letých lidí, nacházejících se v kamenných institucích s velkým nápisem: ŠKOLA nebo UNIVERZITA. Toto je současný obraz institucionálního vzdělávání, který během několika let také projde svým transformačním procesem. On už v podstatě proměnou prochází, čehož důkazem je nárůst online formy vzdělávání.

Tradiční koncept edukace se také v budoucnu dotkne i samotného pedagogického personálu, který již nyní přechází na online formu a v budoucnu bude s největší pravděpodobností nahrazován umělou inteligencí (AI). Požadavky, kladené na studenty získají nový rozsah, kde lze očekávat v budoucnu také částečnou nebo úplnou eliminaci, dnes známých vyučovacích předmětů. Nástupem i rozmachem digitalizace vzniknou vysoce cílené programy, které budou v rámci personifikovaných predispozic každého jedince podporovat v jeho osobnostní růst i třídní zařazení. Tím se do významné míry eliminuje nepřiměřené generování počtu sice teoreticky vzdělaných, ale profesně a prakticky nezařaditelných lidí.

Školní lavice nahradí prostředí virtuální reality, kde studenti budou vzájemně komunikovat pouze prostřednictvím interních sociálních sítí, jejichž edukativně orientovaná vzájemná komunikace bude kontrolována právě AI, a to za účelem eliminace zkreslování informací, které by mohly nést v sobě nepřesné prvky. Vždyť co se jednou špatně ve škole naučíme, to nám může v dalším životě chybět nebo uškodit.

Určitě vám při čtení těchto řádků některým běhá mráz po zádech a neumíte si to představit, ale naše budoucí generace se do takového prostředí již narodí, a proto jej budou vnímat jako přirozenou součást a proces jejich osobnostního vývoje a růstu. To jen my, co jsme zažili „vůni“ školního prostředí, špinavých rukou od křídy a vzájemných fyzických momentů, prožitých se spolužáky, budeme moci zavzpomínat si, jak jen to bylo kdysi jiné-úžasné…

Co je CBDC?

Trend, který spustily digitální měny je nezvratný. Úbytek hotovostních transakcí dynamicky mění způsob našeho placení i vnímání platebních měn a jejich praktického používání. Digitální měny se dostaly do popředí jako potenciální alternativní způsob plateb. Neustále procházejí způsobem a technologickým vývojem zdokonalování, a to primárně ve vztahu k jejich praktickému aplikování.

Kdo by dnes řekl, že první pokus o decentralizaci, nalezení způsobu, jak se odčlenit od tradičního bankovního platebního systému, měl své počátky již v devadesáti letech (David Chaum — americký kryptograf a tvůrce eCash — prvního systému anonymního převodu peněz). Právě iniciativa soukromého sektoru stála za vznikem alternativního systému, o který dnes projevují zájem i centrální banky, které připravující emisi centrálních digitálních měn, označovaných zkratkou CBDC (Central bank digital currency).

Za pozornost stojí příklad ECB (Evropské centrální banky), která zvažuje uvést digitální měnu na trh do roku 2025. Přibližně polovina centrálních bank již dokonce pokročila v koncepčním výzkumu směrem k pilotním projektům. Čína plánuje zavést digitální státem podporovanou měnu „e-jüan” do února 2022. Bahamy zavedly ke konci roku svůj „pískový dolar”, což je v tomto směru činí jednou z nejpokrokovějších zemí na světě.

Jaký je rozdíl mezi kryptoměnami a CBDC? Kryptoměna je měna, která není podporována centrální bankou nebo jinou veřejnou institucí. Tím se liší od CBDC, což je digitální ekvivalent hotovosti, a stejně jako hotovost, představuje formu dluhu v centrální bance. Přijímání kryptomen je tedy zcela založeno na důvěře uživatelů v technologii. Na rozdíl od hotovosti nebo CBDC je přijetí měny nezávislé na důvěře v centrální banky.

Aplikování CBDC do praxe bude představovat mnoho různých dílčích forem. CBDC se mohou lišit v základních technologiích (formě použití blockchainu), v tom co je jejich hlavním cílem (mohou sloužit jako bezpečné útočiště v případě bankovní krize, nebo jako nástroj měnové politiky).

Vzhledem k tomu, že se digitální měny neustále vyvíjejí, je zavedení veřejně podporovaných digitálních měn v zájmu vlád. S CBDC by se riziko finanční nestability způsobené závislostí na čistě soukromých platebních systémech mohlo snížit a navíc by CBDC teoreticky mohlo centrální bance také umožnit pevnější uchopení měnové politiky. V současné době centrální banky obvykle zvyšují úrokovou sazbu v naději, že se dostupnost úvěrů z bank sníží a ovlivní tak reálnou ekonomiku. Podle formy, kterou si centrální banka zvolí, by CBDC mohlo reálnou ekonomiku ovlivnit přímo. Například zápornými úrokovými sazbami na účtech centrální banky. Vlády by se dokonce mohly rozhodnout ovlivnit aktivitu i své občany, tj. pozitivní chování odměňovat digitálními měnami a špatné zas odebráním digitálních měn.

Jaká bude budoucnost v progresu digitálních měn zůstává na dnes jen hypotetickou otázkou. Jedno je jisté, digitální měny se stanou součástí našeho systému, vždyť proč by se jinak například jen v Evropském prostoru tvořila legislativní regulace, označovaná pod názvem MiCA (The Markets in Crypto-Assets)?

ZLATO: STARO-NOVÝ STANDARD

Zlato je zřejmě jediný kov, který byl příčinou válečných konfliktů. Jeho omezenost disponibilních a nevytěžených zásob činí z něj stabilizační nástroj v dobách recese. Proto se právě zlato stalo podkladem pro vznik Zlatého standardu, při kterém byla státní měna tvořena buď fyzickými mincemi a/nebo takovými bankovkami, u kterých se emitent zaručoval splatit jejich hodnotu prostřednictvím zlata. Výhodou aplikování zlatého standardu byla dlouhodobá cenová stabilita, eliminující možnost vzniku hyperinflace.

Na tomto základě byl po skončení druhé světové války ustanoven Brettonwoodský měnový systém, jehož podstatou bylo napojení amerického dolaru na zlato a všechny ostatní měny následně napojeny na dolar. Jelikož však docházelo vlivem nerovností vývoje ekonomik států i vlivem zvýšené emise amerických bankovek vůči reálným zásobám zlata, došlo koncem 60-ti let k rozpadu tohoto systému. Ale až v roce 1971 americký prezident Nixon rozhodl o definitivním opuštění této „Zlaté kotvy“. Ve stejném roce zároveň došlo k podepsání Smithoniánské dohody, která fixovala kurzy vybraných evropských měn vůči dolaru. Nicméně pokračující inflace americké ekonomiky se postarala o pád i této dohody, čímž se v roce 1973 celý systém zhroutil.

Teprve po ekonomické krizi z let 2007–2008 začaly světové velmoci znovu aktivněji oživovat trhy se zlatem a generovat tak nové zlaté rezervy. USA, Rusko a Čína zaktivovaly „závody“ v zásobování se touto komoditou. Zatímco USA deklaruje v současnosti zásoby zlata v objemu převyšujícím osm tisíc tun, Rusko hovoří o nižších zásobách.

Budoucnost však patří digitalizaci. Proto je reálné předpokládat, že pokud světové mocnosti naplní své zlaté rezervy na nejvyšší možnou úroveň, dojde k propojení nových národních kryptomen (CBDC — Central Bank digital currency) právě se zlatem a jinými formami aktiv, čímž se oficiálně legislativně stanoví nový Digitální Standard.